Milí dogtrekkaři,

tak máme třetí ročník Krušnohorského dogtrekkingu za sebou. Letos nám opravdu příroda dala zabrat. Od poloviny března jsem pobíhala (nebo se spíše prodírala) po horách a přemýšlela, co s naší schválenou tratí, která na podzim vypadala moc hezky, ale teď  je ze dvou třetin absolutně neprůchodná. Nakonec díky vstřícnosti majitelů lesů i úřadů se některé změny podařilo realizovat a trať se stala zdolatelnou. Že to nebude jednoduché, to bylo jasné všem. Stačilo sledovat sněhové zpravodajství. Pro jistotu jsem všechny před sněhem a náročností trati varovala na čtvrtečním meetingu hned několikrát. Do hospody to, bohužel, slyšet nebylo. Předpokládám ale, že kdo nedorazí na meeting, informace si buď zjistí od ostatních, nebo dojde za pořadatelem a vyptá se znovu – rádi jsme několika opozdilcům vše zopakovali, včetně všech varování.  

Páteční počasí nám těžké podmínky trati ještě více zkomplikovalo. Něco jiného je, když ťapeme sice po lýtka ve sněhu, ale za pěkného počasí, a pesani si užívají sněhové lázně. A něco jiného je, když je zima, padají kroupy, fouká fujavec a vůbec na nás ty Krušné hory zkouší všechno, co umí. Vyzkoušela jsem si mnohokrát oboje a věděla jsem, jak Vám je. Taky proto jsem ocenila, když někteří po zhodnocení svých sil cestu zkrátili a došli mimo závod, nebo zavolali nouzový odvoz. Každá ovečka doma se počítá a ubere trošku z těch obav, které každý pořadatel o své závodníky má.

Těm, kteří byli dobře vybaveni, psychicky i fyzicky odolní, a vytrvali na náročné stezce, se v sobotu naše hory odměnily krásným ránem. Počasí jak malované, snad by došlo i na tu slíbenou promenádu v plavkách. Ne každý tu krásu stihl vnímat, únava dělá své, takže ve fotoalbu kromě fotek  z rozběsněných plání naleznete i krásné záběry na usměvavé vrcholky zalité sluncem. Účastníci midu, kteří startovali v sobotu, měli počasí na objednávku.

Vzhledem k náročnosti trati a prvotní nepřízni počasí se mi pole nedokončivších nezdá tak široké. Upřímně řečeno, čekala jsem, že dvě třetiny závodníků přivezeme domů polomrtvé. Ale byli jste všichni stateční a i ti, kteří nedokončili, se dostali velmi daleko. Vítězem byl podle mého názoru každý, kdo se v pátek ráno postavil na start trati. Těm, kteří celou předepsanou trasu zdolali, patří obdiv. Zajímavé je, že do cíle regulérně dorazili jak ostřílení závodníci, tak absolutní nováčci. Třetí ročník Krušnohorského dogtrekkingu dokázal jedno. Nikdo si nemůže myslet, že už ho nic na dogtrekkingu nemůže překvapit. Chtělo to letos především silné nervy a dobré vybavení. Pořadatele dělají chyby, i mě nevyjímaje, ovšem opravdu mezi ně nepatří stav sněhu na trati a výkyvy počasí.

Kromě sněhu byl letos novinkou také systém „kontroly“ pohybu na trati. Tento dogtrekking je pořádán velmi úzkým kruhem bláznů a není v našich silách investovat lidské zdroje do kontrol na trati. Po loňských zkušenostech s vykrádáním samolepek na kontrolních bodech jsme od takových variant rovněž upustili. Chtěla jsem se domluvit s domorodci, že byste naopak v některých domovních schránkách zanechali své pozdravy pořadatelům, což by kontrolu průchodu nahradilo. Nakonec mi ale došlo, že vesnice přicházející pro tuto variantu v úvahu stejně neleží ve zlomových bodech trati a taková kontrola by nic neřešila. Nakonec jsem tedy zvolila novinku – zapisování údajů z trati samotným závodníkem přímo do itineráře.  Nic není dokonalé, zmrzlé prsty a rozmáčený papír nejsou pro popis trati zrovna příjemné, nicméně pro přibližnou kontrolu závodníků, kteří pochopili, co mají dělat, byla tato metoda dostačující. Opět byl problém s těmi, kterým meeting nepřijde zrovna přitažlivý a mají pocit, že už se po tolika absolvovaných trecích nemůžou nic nového dozvědět.

Jak vyplynulo z ohlasů různých účastníků, zřejmě ke zkracování trasy v určitých případech docházelo. Chtěla jsem k tomu tedy říci, že Krušnohorský dogtrekking, pokud ho bude pořádat stejný tým pořadatelů, bude vždycky o důvěře v poctivost všech závodníků, kteří jsou na trati. Nikoho ani na okamžik nepodezírám z krácení trati. Naprosto věřím zejména těm, kteří se umísťují v předních liniích. Nedovedu si představit, že by někoho těšila medaile na krku i přesto, že si trasu někde záměrně upravil ke své spokojenosti.  Jestli si někdo skutečně trať zkrátil, budiž mu teď přáno to hlodající svědomí a nepříjemný pocit. Podle mého názoru je to dostatečný trest a pořadatel se tím více nemusí zabývat. 

Do dalších ročníků je asi třeba počítat s tím, že nedílnou kulisou Krušnohorského dogtrekkingu se stane sníh. Základní tábor se zřejmě bude posouvat po Krušných horách všemi směry a trasy se budou měnit, protože nad Červeným Hrádkem to máme již dokonale prochozené. Vězte ale, že toto je jedna z mírnějších částí našich hor a přesunem jinam si se sněhem nepolepšíme, spíše naopak. Stejně tak termín, polovina dubna, se měnit nebude. Nevím, jak se v jiných částech republiky kdo zabývá potřebnými povoleními a správními řízeními, tady však z poznámek ochranářů, majitelů honiteb, veterinářů a dalších činovníků, kteří mají do našich závodů co mluvit, nejschůdněji vychází právě dubnový termín a proto jej zachováme.

Za sebe tady děkuji členům Musher´s Clubu Pohoda, kteří opět vážili cestu z Moravy až sem, abych je tu na čtyři dny zapřáhla a nenechala jim vydechnout. Odvedli jste perfektní práci a je mi ctí s Vámi spolupracovat. Stejně tak mojí rodince patří dík za to, že má se mnou trpělivost nejen ve dnech konání závodů, ale po celý rok, když pořád někde lítám „zase kvůli tomu závodu“.

Na závěr chci poděkovat všem účastníkům, kteří statečně náš závod absolvovali, ať už s jakýmkoliv výsledkem. Děkuji za chválu a přijímám konstruktivní kritiku. Proti jedovým slinám jsem obrněná a jejich autoři jen marní čas. Teď mne, prosím, nechte chvilku odpočinout (4 hodiny spánku za 4 dny jsou opravdu málo). Za pár dnů opatřím potřebné mapy, začnu zkoumat nové možnosti základních táborů, procházet nové trasy a další ročník se bude chystat. Všichni kdo se budou chtít zase za rok vrátit do Krušných hor, jsou tady vítáni.

Zuzka Junková